Matiční dům v Opavě
Ačkoliv dům na opavském Rybím trhu, známý jako Matiční dům, má mnohem starší minulost, jeho významná historie se začala psát v roce 1880, kdy se po třech letech existence Matice opavské stal majetkem tohoto českého spolku, který jej získal koupí od hlavnického vlastníka za nemalou částku téměř dvacet tisíc zlatých. Peníze, jež si musel výbor Matice opavské půjčit u úvěrového ústavu, pak sice splácel až do roku 1917, ale tato velká investice vyřešila základní problém další existence a rozvoje Matice opavské, neboť vzniklo tak středisko, kolem něhož se pak utvářel organizační, společenský i hospodářský život českého obyvatelstva v Opavě. V prostorách domu postupně nalezly své útočiště další české spolky a organizace, jimž Matice opavská poskytla přístřeší či sama je zřídila. Jejich počet byl úctyhodný – nakonec zde sídlilo 21 různých organizací. Rostoucí nároky na prostory vyvolaly nejen stavební úpravy domu, ale Matice opavská přikupovala i vedlejší budovy, které dnes tvoří celou stranu náměstí. Matiční dům se tak stal působištěm celé řady významných slezských osobností, s nimiž je neodmyslitelně spojen. Namátkou uveďme jména jako J. Zukal, J. Fromm, V. Prasek, A. Gruda, V. Hrubý, V. Hauer, J. Lukeš a mnoho dalších. V prostorách Matičního domu se uskutečňovaly události, které dnes tvoří významnou část dějin Opavy minulého století – hrála se zde česká divadelní představení, pořádaly koncerty, přednášky, kulturní večery, plesy, věhlasné matiční dny, schůze a různá jednání, byla zde Matiční a později i veřejná knihovna, Muzeum Matice opavské, loutkové divadlo. Matiční dům se stal srdcem i tepnou českého života v západním Slezsku. Snad dnes tomu mnohý obyvatel Opavy ani nebude věřit, ale dokumentuje to, jak malá byla česká menšina v Opavě, že na její všestrannou realizaci tento dům téměř postačoval. Zlom přišel až v roce 1938, kdy funkcionáři Matice opavské a také její pracovníci a aktivní členové museli narychlo opustit Matiční dům a město, aby se zachránili před nacisty. Matice přestala existovat, majetek byl zlikvidován, Matiční dům zabaven.
Po osvobození Opavy a Slezska funkcionáři, kteří přežili a vrátili se zpět, znovu obnovili činnost Matice opavské a poničený Matiční dům byl opraven, aby opět zaujal významné postavení v životě města, nyní již českého. Ale přišel únor 1948, který ukončil existenci Matice opavské. Matiční dům připadl „všemu lidu“ a postupně sloužil k nejrůznějším účelům: byla zde školní družina, školní jídelna, pobočka studia Čs. rozhlasu v Ostravě, Lidová škola umění, archiv Pozemních staveb a jiné. Budova, která postupně chátrala a měnila svůj vzhled, nebyla vrácena původnímu majiteli ani v roce 1968, kdy na krátké čtyřleté období Matice – již jako slezská - opět obnovila svou činnost.
Teprve změny po roce 1989 odstranily letitou nespravedlivost. Město vrátilo dům Matici slezské, která velkým nákladem odstranila havarijní stav budovy, aby v něm opět našla své trvalé sídlo. Protože sama jej nyní nepotřebuje využívat celý, byla jeho část pronajata dalším institucím. V současné době mají v tomto domě sídlo dvě krajské instituce - Zařízení školního stravování Matiční dům a Pedagogicko-psychologická poradna, dále pak opavská pobočka advokátní kanceláře Křížák, Brantál & Partneři a v suterénu lze navštívit Matiční restauraci. Základní umělecká škola Václava Kálika, která zde od roku 1990 měla některá svá oddělení, se v září 2014 z Matičního domu odstěhovala. Po 90 letech tak symbolicky skončilo propojení Matice slezské, nástupkyně Matice opavské, a „Hudební a pěvecké školy Matice opavské“, jak zněl první název nynější základní umělecké školy. Tato škola, finančně podporovaná Matici opavskou, byla otevřena 1. května 1924 a sídlila v prostorách bývalého českého matičního gymnázia na Sněmovní ulici. Do prostor Matičního domu bylo přemístěno dechové, taneční a literárně-dramatické oddělení v roce 1990.
Ve snaze navrátit Matičnímu domu podobu někdejšího měšťanského domu Matice slezská v letech 2008 – 2009 realizovala nákladnou renovaci fasády, na jejímž financování se podílel také Moravskoslezský kraj a město Opava. Matiční dům tak získal vzhled důstojný pro objekty nacházející se v městské památkové zóně v centru Opavy – perly českého Slezska.
Významná historie Matičního domu v Opavě se začala psát v roce 1880, kdy se stal matičním sídlem.
V průběhu 2. poloviny 20. století budova Matičního domu chátrala a nelichotivě měnila svůj vzhled. Takto vypadala fasáda před rozsáhlou renovací zahájenou v roce 2008.
Zchátralá fasáda Matičního domu hyzdila vzhled městské památkové zóny v centru města Opavy, kde se dům nachází.
Rozsáhlou renovací fasády realizovanou v letech 2008 – 2009 Matice slezská navrátila Matičnímu domu podobu někdejšího měšťanského domu.
Pohled z Dvořákových sadů na rozsáhlý boční trakt Matičního domu
Součástí prostor Matičního domu je také pěkná zasedací místnost, která je užívána nejen pro vlastní akce Matice slezské, ale je k dispozici i pro akce jiných subjektů.
Hostinec v Matičním domě
„Historie jednopatrového domu na Rybím trhu 7 (Pechringu) sahá až před rok 1840. Dům získal český spolek Matice opavská v dubnu roku 1880 koupí od hlavnického statkáře Wöllersdorfera. Odtud získal své přízvisko. Jelikož spolkové místnosti v patře využívala také Česká beseda, tak se této budově též říkalo Besední dům nebo jen krátce Beseda. My se nyní podíváme na historii jejího hostince a restaurace.
Hostinec v přízemí vlastnila Matice opavská, která kvůli této podnikatelské aktivitě musela dokonce pozměnit stanovy. Nicméně raději jej pronajala nejprve Josefu Kolofíkovi a posléze Františku Jedličkovi, Vojtěchu Nesňalovi (jeho koncese musela být rozšířena o prodej pálených lihových nápojů, protože také prodával slivovici) a nakonec od 1. ledna roku 1903 po konkurzu s 11 zájemci byl hostinec dlouhodobě pronajat (i po období první republiky) Gabrielu Jauerníkovi z Chvalíkovic. Nelze zastřít, že vztahy mezi nájemci a majitelkou domu nebyly vždy bezproblémové. Občas úřady po stížnostech z nedaleké nemocnice na hluk z hostince váhaly s opětovným potvrzením koncese a chtěly ji omezit na obsluhu spolkových činovníků.
V sále hostince tzv. Formance se odehrávala první česká divadelní představení v Opavě alespoň do té doby, než se českým ochotníkům podařilo zakořenit v novém spolkovém domě Na Rybníčku. Formanka totiž nebyla příliš velká. I po určitých úpravách Josefa Hruschky na sklonku roku 1898, kdy se přikoupením vedlejšího domu č. 8 rozšířil byt hostinského a zlepšilo zázemí pivnice i kuchyně, se při tanečních večírcích do společenského prostoru Matičního domu stále vešlo sotva 100 návštěvníků (ze statických důvodů byly v patře doporučeny jen čtverylky, nikoliv tance kolové). Matiční dům poctili svou návštěvou například tito význační hosté – cestovatel A. V. Frič (psali jsme o něm v loňském roce v historické rubrice Návštěvy slavných v Opavě), či Enrique Stanko Vráz. Je známo, že do Matičního domu měl zavítat také Karel Hašler.
Hostinec v Matičním domě povinně nabízel pražskou kuchyni (zde vidíme rozdíl v orientaci restaurací německých podnikatelů), plzeňské měšťanské a ostravské královské pivo (v praxi poněkud kolísající kvality) pod heslem „dostaveníčko venkova“. Při propagaci samozřejmě nechyběla nadnesená reklama: „Matiční dům, prvotřídní velkorestaurace proti proboštskému chrámu“. Přestože byl hostinec v Matičním domě jednoznačně vnímán jako český podnik, Češi se občerstvovali i v lokálech německých majitelů, kupříkladu Kylešovští v nádražním hostinci Severní dráhy (dnes na Východním nádraží). Na tuto skutečnost poukazovaly i německé nacionální listy. Proto Opavský týdeník v lednu roku 1909 v článku „Nechoďte do německých hospod“ apeloval, aby si „naše vrstvy navykly na návštěvu Matičního domu“. I když si byl vědom jeho kapacitních nedostatků. Volalo se po více vyhovující novostavbě Národního domu, které se ovšem Češi narozdíl od české komunity v jiných městech ani za první republiky nedočkali.
Po zániku Matice opavské v dubnu roku 1948 byl Matiční dům zestátněn a prostory hostince byly využity jako školní jídelna. Ta zde zůstala do současné doby, i když byla budova nástupnické Matici slezské v červnu roku 1990 vrácena.“
Text Jaromíry Knapíkové, archivářky (Zpravodaj Hláska č. 3/2013)